Před rokem se bývalá Inspekce ministra vnitra, pozdější Inspekce Policie České republiky, zbavila závislosti na velení policie a ministerstvu vnitra a přeměnila se na Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), podřízenou přímo vládě. Změnu názvu provázelo rozšíření pravomoci také na Vězeňskou službu ČR a Celní správu ČR a vybavení pravomocemi úřadu pro vyšetřování. GIBS je tedy plnohodnotným, do značné míry nezávislým orgánem činným v trestním řízení, zaměřeným na vyhledávání a stíhání trestné činnosti příslušníků zmíněných sborů, způsobilým vést vyšetřování až do předání státnímu zástupci návrhu na podání obžaloby. Na zákonnost jejích postupů dohlíží státní zastupitelství podle pravidel, uplatňovaných v dohledu nad činností policie.

Je jistě dobře, že v souvislosti se soudním řízením proti Pavlu Vondroušovi nezaplavily internet videozáznamy s grimasami a křikem soudce, jak se ke škodě pověsti Okresního soudu v Liberci opakovaně stalo při procesech, které soudil soudce Richard Skýba. Soudce Lukáš Korbas patří dle mých vlastních poznatků mezi kultivované, slušné soudce. O to více lituji, že se nemohu ztotožnit s jeho rozsudkem nad Pavlem Vondroušem, „chrastavským ostrostřelcem“.

Odmítám používání násilí jako nástroje k projevení názoru na problémy společnosti, varuji před jeho tolerováním a trvám na tom, že úřední osoby mají nárok na ochranu proti zmatencům, kteří si chtějí násilím proti nim vylít zlost za cokoli zlého, co se jim v životě stalo. Nárok na ochranu musí zůstat zachován, i kdyby skutečně vykonávali funkci špatně. Na nápravu špatného výkonu úřadu jsou určeny jiné prostředky, důstojné kulturní společnosti.

Kouzlem nechtěného působí náhoda, že právě 3.června 2013, v den vyhlášení rozhodnutí Ústavního soudu ČR o ústavní stížnosti strany Věci veřejné proti zákonu o majetkovém vypořádání státu s církvemi, server ePravo přinesl inspirativní rozhovor s předsedkyní Nejvyššího soudu ČR Ivou Brožovou (http://www.epravo.cz/top/efocus/justicni-spicky-iva-brozova-91600.html). Nejvyšší představitelka obecného soudnictví v něm mimo jiné upozorňuje, že zkušenost z nacistické a komunistické totalitní minulosti ospravedlňuje požadavek, aby se právo nevyčerpávalo jen formalistickým lpěním na znění zákonů, ale aby zachovávalo soulad s hodnotovým řádem. Připomíná, že právě totalitní režimy dokázaly pod zástěrkou dodržování zákonnosti zneužít formálního „práva ke kriminalizaci a likvidaci jednotlivce, což přesvědčivě dokládají Norimberské rasové zákony nebo zákony proti třídnímu nepříteli“.

Její výklad lze bohužel použít také k hodnocení přístupu prokorupční vlády Petra Nečase, ostatních politiků vládní koalice a posléze i Ústavního soudu ČR k nárokům církví a náboženských společností na vrácení majetku, jímž jsme v ohledu zneužití práva k porušení hodnotového řádu a následně k formálněprávnímu „posvěcení“ zločinu klesli zpět do totality.

Lesk a bída státního zastupitelství II

Obsah první části článku postihl jen několik ukázek drobných procesních pochybení žalobců (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013060201), jichž se ovšem vyskytuje mnohem více. Myšlenka jejich využití k vyvolání průtahů v řízení nebo jeho zastavení není výjimečná. Například obhájci Davida Ratha prozradili v televizním vystoupení (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013041101)

záměr zpochybnit příslušnost severočeských žalobců v počáteční části vyšetřování.

Výskyt „školáckých“ chyb vede k domněnce, že ve složitých případech může docházet k selhání zásadního významu. Její oprávněnost potvrzují také výsledky šetření Nejvyššího státního zastupitelství o dopadech II. článku novoroční amnestie (abolice) na trestní řízení (http://www.nsz.cz/index.php/cs/aktuality/618-aktualizace-zvlatni-zpravy-tykajici-se-aplikace-lanku-ii-amnestijniho-rozhodnuti-prezidenta-republiky-ze-dne-1-1-2013-za-obdobi-do-29-3-2013) Z něho vyplývá, že z celkového počtu 415 zastavených trestních řízení, trvajících déle než osm let od sdělení obvinění, připadá 260 případů, tedy 63%, na přípravné řízení. Okolnost, že je žalobci za tak dlouhou dobu nedokázali dovést k pravomocnému ukončení, vzbuzuje pochybnosti o úrovni jejich práce. Ostatně špatnou známku jim často vystavují soudy zprošťujícími rozsudky nebo dokonce vracením obžaloby k dopracování. Opět abolice vynesla na světlo alarmující případ stíhání Františka Chvalovského & spol., v němž soud vrátil obžalobu třikrát, a rozsudek, postavený až na její čtvrté verzi, stejně neobstál v odvolacím řízení (http://www.nsz.cz/index.php/cs/aktuality/618-aktualizace-zvlatni-zpravy-tykajici-se-aplikace-lanku-ii-amnestijniho-rozhodnuti-prezidenta-republiky-ze-dne-1-1-2013-za-obdobi-do-29-3-2013).

Marně přemýšlím, co kromě drzosti a zahájení bezohledného lovu na voliče pro volby r.2014 opravňuje ministra financí Miroslava Machiavelli Kalouska k přehodnocování počínání ministra spravedlnosti. Po nehorázném vystoupení v Interview ČT24 ze dne 28.května 2013 (http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani//10095426857-interview-ct24/213411058040528/) v Otázkách Václava Moravce dne 2.června 2013 opět zopakoval s naprostou jistotou, že postup ministra spravedlnosti při vydání ruského občana Alexeje Torubarova do Ruské federace byl nestandardní.

Nevěřím, že se ministr financí vyzná v trestním řádu lépe než ministr spravedlnosti, a že studoval předcházející případy vydávání běženců do země jejich původu. Pochybuji, že měl k disposici trestní spis Alexeje Torubarova a kdyby jej i měl, jsem si jist, že by jej neuměl objektivně vyhodnotit. Zřejmě nedbal přísloví „ševče, drž se svého kopyta“.

Lesk a bída státního zastupitelství I

Po utichnutí zájmu o skandální konflikt mezi pražskou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou a bývalým ředitelem protikorupční policie Tomášem Martincem se pozornost veřejnosti přenáší k projednávání nového zákona o státním zastupitelství, který na cestě do Parlamentu konečně prošel vládou.

Mediální zprávy o této události jsou občas poněkud nepřesné. Například server Aktuálně.cz vybavil převzatou zprávu ČTK titulkem „Vláda schválila zákon, který ruší úřad Bradáčové“ (http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=781097): vláda přece zákon neschvaluje a „úřad Bradáčové“ je jen jedním ze d v o u rušených vrchních státních zastupitelství. Původce titulku zřejmě podvědomě podlehl klamavému dojmu, vytvářenému médii, že Lenka Bradáčová je nejvýznamnější činitelkou státního zastupitelství, zatímco nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, a občas i ministr spravedlnosti jsou pouze jejím „křovím“.

Česká politická kultura je bohatší o další úkaz, svědčící o její pokleslosti: TOP 09 zahájila předvolební kampaň a snaží se získávat body na úkor ODS, dosud silnějšího koaličního partnera. Obě strany se budou přetahovat o hlasy podobného typu voličů, proto volební souboj povedou zarputile.

Prostředky jsou různorodé: od zpochybňování záměru na dostavbu Temelína přes rozbití pražské koalice až po zesměšňování předsedy vlády, označovaného za chudáčka, který se potřebuje vyspat.

Podpora soudce v nesnázích spolkem Šalamoun je ojedinělý úkaz. V současnosti jím je sledování trestního řízení proti kladenskému soudci Vlastimilu Matulovi a bývalému vedoucímu pracovníkovi ministerstva spravedlnosti Vladimíru Chrásteckému. Psal jsem o něm v jeho počátcích hlavně proto, že policie si pro stíhání pana soudce nevyžádala souhlas prezidenta republiky, zavedený zákonem o soudech a soudcích, hrající roli pojistky soudcovské nezávislosti proti svévoli moci výkonné (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012032001; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012031801). Zdůvodnila to tím, že jej stíhá za skutek, kterého se dopustil jako stážista na ministerstvu spravedlnosti, tedy mimo výkon funkce soudce. Názor policie nakonec posvětil i Nejvyšší soud ČR. Vždy jsem si myslel, že soudce je soudcem, i když zrovna na dvorku štípe dříví: stále musí ctít důstojnost své profese, ale za to je stále pod ochranou zákona. Státní zástupci a Nejvyšší soud ČR mě z omylu vyvedli, když Ústavní soud ČR jako nejvyšší autorita pro podobné případy nebyl tázán.

Přirozeným důsledkem zavedení přímé volby prezidenta je tlak na změny ve vymezení jeho pravomocí. Nezáleží na tom, kdo je prezidentem: konkrétní nositel funkce může pouze svým osobitým přístupem ovlivnit podrobnosti, základní rysy daného stavu věcí se nezmění.

Debata, která se u nás nyní vede jako následek obřadních tanečků kolem jmenování diplomatů a Martina C. Putny, je okrajovou záležitostí: kdyby Miloš Zeman nenarazil na meze své pravomoci v těchto věcech, zakopl by o ně později někde jinde. A kdyby neseděl na Hradě Miloš Zeman, ale kdokoli jiný, narážel by časem také, i když možná na hranice jiných pravomocí. Jde ostatně o to, zda se jedná o skutečné meze pravomoci prezidenta republiky nebo jen o představy ostatních účastníků mocenských hrátek, jaké by měly být.

V r. 2006 Jan Kubice, tehdejší ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (mluvíce o tomto útvaru různí zlomyslníci tehdy vynechávali slova „pro odhalování“) obešel nadřízené a vydal se do Poslanecké sněmovny se zprávou o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, známou od té doby jako „Kubiceho zpráva“. Protože to provedl krátce před parlamentními volbami a tajná zpráva samozřejmě unikla do médií, byl z toho velký poprask. Po vychladnutí vášní se ale ukázalo, že v pamfletu je vedle pár zrnek pravdy trocha polopravd a zejména „vata“ domněnek a nesmyslů. Nejvíce poškodila předsedu vlády Jiřího Paroubka naznačením možnosti, že měl sex s nezletilou. Sociální demokraté jsou přesvědčeni, že její uveřejnění těsně před volbami je připravilo o mnoho voličů. Zpráva ničemu neprospěla, její účinek byl jednoznačně ničivý. Její svévolné pořízení a předložení mimoinstančním postupem je projevem bezbřehé neodpovědnosti předkladatele. http://beta.parlamentnilisty.cz/zpravy/Paroubek-uderil-Pujdu-po-Vas-Kubice-195025.

Některé události budí dojem, že předseda prokorupční vlády Petr Nečas pověstným výrokem o policejních plukovnících a podplukovnících, kterým nebude dovoleno, aby rozhodovali o tom, kdo bude ve vládě, na ně vyhlásil hon. Jeho zaujetí proti nim podpořil ministr financí Miroslav Machiavelli Kalousek neméně pověstným příslibem policejnímu prezidentovi a dalším policistům, že budou odstíháni Generální inspekcí bezpečnostních sborů.

Ve čtvrtek 16. května 2013 skončilo u Obvodního soudu pro Prahu 7 zprošťujícím rozsudkem prvostupňové soudní řízení trestní proti bývalému policejnímu prezidentovi Petrovi Lessymu. Je to proces, výjimečný politickým pozadím, významem bývalého postavení pana obžalovaného a možným vlivem na osud ministra vnitra. Česká republika se díky němu opět stala aspoň v něčem evropskou jedničkou, neboť trestní stíhání policejního prezidenta je vskutku neobvyklý úkaz.

V souvislosti s rozeštváváním veřejnosti kvůli dopadům amnestie na poškozené se zakořenil obecný názor, že kdo byl obviněn, je zcela jistě vinen, musí být odsouzen a poškození se pak podělí o jeho majetek, i když už třeba ani žádný nemá. Z toho se odvozuje, že abolice zmařila nepochybně zasloužené dopravení obviněných za mříže a poškozeným ztížila až znemožnila přístup k náhradě škody. Presumpce viny Stalinova zločinného prokurátora Andreje Vyšinského se díky odpůrcům amnestie dočkala v českém Absurdistánu nového rozkvětu.

Bylo by nesprávné pod stejným zorným úhlem předjímat osud obžalovaných v kauze Mostecké uhelné společnosti, ať jde o její švýcarskou větev, jež již vstoupila do fáze soudního projednání, nebo o českou, která se po letech podřimování v zapomnění teprve belhá k obžalobě. Bez ohledu na nepředvídatelnost výsledku není sporu o tom, že jde o velkou trestní kauzu, protože kvalifikovanými orgány bylo vysloveno podezření na trestnou činnost s velkou škodou, které musí být zváženo nezávislým soudem. Pokud věci došly tak daleko, rozsudky budou pro veřejnost hodnotnými zprávami, ať již dopadnou jakkoli.

Po souboji ministra spravedlnosti Pavla Blažka s pavlačově útočnou moderátorkou Danielou Drtinovou v Událostech, komentářích ČT dne 6.května 2013 její účinkování v dalším dílu pořadu společně se superdemagogem, socialistou Lubomírem Zaorálkem a superpopulistou, věrným představitelem ODS Jiřím Pospíšilem, slibovalo zážitek, jiskřící neslučitelností názorů, kořeněný trapnostmi všeho druhu. Ale překvapivě zde zavládl duch vzájemného porozumění a ohleduplnosti mezi zkrotlými protivníky, od nichž se očekávala nesmiřitelnost. Byla to pohoda jako na Starém bělidle. Daniele Drtinové se tentokrát nepodařilo vyvolat svár mezi hosty. Ostatně na rozdíl od způsobu nakládání s Pavlem Blažkem se o to tentokrát ani moc nesnažila.

Prezidentův kancléř Vratislav Mynář neobratnou slouhovskou horlivostí v odhalování původce Klausovy amnestie nabudil k sérii veřejných vystoupení Pavla Hasenkopfa, který ve snaze vyvrátit nařčení z jejího spoluautorství začal „odhalovat“ jako pravého pachatele Zdenka Koudelku. Pro smečku lovců samoúčelných senzací to byl popud k zahájení honu na čarodějnice. Přidali se k nim i někteří politici a odpůrci amnestie z řad právníků.

Vědomí nejtvrdších odpůrců novoroční amnestie, že se jim nepodaří pomstít se exprezidentovi Václavu Klausovi a předsedovi vlády Petru Nečasovi za zásah do jejich zájmů, je povzbudilo k pátrání po autorech textu. Zatím veřejnosti neřekli, k čemu jim zjištění bude dobré: amnestie proběhla a nelze ji zvrátit, odpovědný za ni je pouze bývalý prezident a spoluodpovědný v aboliční části předseda vlády. Václav Klaus trvá na tom, že je jediným autorem a jeho tvrzení je z právního hlediska nezpochybnitelné.

Výstavní síň v tereziánské části Pražského hradu, v sousedství kouzelných rozkvetlých Jižních zahrad a přilehlých Palácových zahrad, s neméně kouzelným výhledem na rozkvetlý Petřín, hostí výstavu významného fotografa Jaroslava Kučery. Vystavovatele mám osobně rád, patří ostatně k přátelskému kroužku, soustředěnému kolem spolku Šalamoun. Proto jsem výstavu navštívil s velkou zvědavostí. Pozvánku na vernisáž jsem nemohl využít, zato jsem si užil poklidnou prohlídku v sobotním odpoledni.

„Padni, komu padni, ale nám se vyhni“, vykřikují politici a bůhvíkým placení a do zbraně povolaní námezdní psavci, znepokojení nebývalým nárůstem zahajovaných trestních řízení proti „bílým límečkům“ ze všech pater veřejné správy.

Tlak vyvolává protitlak. Ohroženi jsou mocní lidé, ti viditelní, ale také ti skrytí očím veřejnosti za pimprlovým divadlem politiky a rámusením novinářů. Krátce po žvanění Petra Nečase o partě policejních plukovníků a podplukovníků a výhružném slibu Miroslava Machiavelli Kalouska o brzkém stíhání obtížných policistů Generální inspekcí bezpečnostních sborů padl policejní prezident Petr Lessy, vzešlý z výběrového řízení, zorganizovaného bývalým ministrem vnitra Radkem Johnem k velké zlosti předsedy vlády. Jde o náhodu nebo o příčinnou souvislost?

Opakované setkávání s výroky téhož soudce vyvolávají pokušení ke srovnávání. Tentokrát mě do pokušení uvádí rozsudek Vrchního soudu v Praze, přesněji řečeno senátu Jiřího Lněničky ze dne 17. ledna 2013, týkající se odvolání Petra Kušnierže, bývalého ředitele Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, a spoluobžalovaných, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2012. Obsahem jejich provinění je uplátkářství a zneužití pravomoci úřední osoby.

Kritika čtenářů mě přiměla, abych se vrátil k otázce, které jsem se dotkl v článku „Pavel Blažek popáté“ (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013042301), zda nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman může vyhovět požadavku Miroslava Machiavelli Kalouska na sjednocení přístupu orgánů činných v trestním řízení při prověřování postupu úředních osob, jednajících podle zákona o majetku státu či zákona o oceňování majetku státu.

Tvrdil jsem, že Pavel Zeman nemá pravomoc generálního prokurátora, takže přání ministra financí vyhovět nemůže. Proti tomu se ozvala námitka, že nejvyšší státní zástupce má přece zákonné prostředky, jimiž může metodicky a výkladově sjednocovat postup státních zastupitelství v trestním řízení. To jistě ano, ale nemůže je použít svévolně, v rozporu s ústavní dělbou pravomocí a odpovědnosti, jen proto, že dostal politické zadání.